Jan Albert, člen CB Litvínov

Vyrůstal jsem v rodině, kde žádný člen neměl s Bohem vztah, alespoň ne takový, jak si lidé obyčejně myslí. Chození do kostela, popř. do církve, denní život s modlitbami, modlitby díků před jídlem a jiné. Rodiče mi však odmalička dopřávali vše, co potomek potřebuje: základní potřeby, lásku, pochopení, potřebné zaopatření a tak dále.

Měl jsem však tušení o existenci nějaké mocné duchovní, svrchované autority (Bůh). Už jako malý jsem si však kladl podmínky typu: bože, jestliže jsi, učiň to a tamto. Vzpomínám si třeba, jak jsem si na základní škole jednou ve třídě při psaní testu přál, aby při dešti zahřmělo. A stalo se.

Nic neobvyklého či iracionálního.

Nejzávažnější obrat v otázce hledání pravdy a vlastně i sebe samého nastal v průběhu dospívání čili studia na střední škole. Určité podněty, nejvíce v rámci humanitních předmětů, mi dávaly dost materiálu k přemýšlení. Do větší hloubky jsem se pak pustil při studiu duchovní a křesťanské literatury. Jako bych chtěl v těchto odvětvích najít nějaký životní styl a tím se řídit.

Závěr mého nejhlubšího hledání v otázce životního postoje byl následující: Pomáhej lidem kolem sebe, nejvíce pak rodičům. Buď opatrný v otázce přijímání pomoci od druhých, aby po tobě nepožadovali neúměrnou pomoc nazpátek (často jsem se už zklamal), nevyvolávej spory, dobře se uč, snaž se být co nejlepší.

Jakkoli se to může zdát být přitažené za vlasy, tato životní filosofie fungovala. Čas šel ale dál a já si přes veškeré své úsilí na delší dobu nedokázal udržet statut dobrého člověka a průměrného studenta. Nejspíš i kvůli mé samotářské povaze.

Problémy, které dříve byly nepatrné, nabíraly na velikosti. Ty nejzávažnější pak ve třetím ročníku.

Začínal jsem mít hluboké deprese, pocity úzkosti a vnitřní stavy, jež mě doháněly k věcem, na které bych dříve ani nepomyslel: zvýšená agresivita, těžká podezřívavost, nenávist ke každému, kdo mi jakkoli bránil se prosadit.

Přesvědčení, že jsou tyto problémy úplně normální a může je zažívat i poměrně zdravý člověk, mi bránilo v tom, hledat účinné řešení. Toto přesvědčení však v poměrně krátké době vyprchalo. Téměř vždy před usnutím jsem zažíval pocit, jako by v mém pokoji byl kromě mě ještě někdo jiný. V takových chvílích se mé stavy úzkosti rapidně zhoršovaly. Nikomu, ani svým rodičům, jsem se o tom nesvěřoval. Jednak ze strachu, že by mne měli za blázna a také kvůli rodinné situaci, která touto dobou nebyla zrovna nejlepší. Nespavost mi přinesla ospalost a nesoustředěnost ve škole. Začal jsem mít potřebu si někde pořádně odpočinout. Přišlo mé další chybné rozhodnutí - místo školy jsem začal pospávat na lavičkách, venkovních altáncích a dřevěných přístřešcích na místech, kde se nepohybovalo příliš mnoho lidí.

Netrvalo dlouho a o všem se dozvěděli rodiče. Ze začátku byly vyděšení, ale chtěli pro mne najít pomoc, jak začít bojovat s mou silně pokleslou náladou a nespavostí. Přišli s myšlenkou návštěv a diskuzí s psychologem a i psychiatrem. I přes návštěvy psychologů a specialistů jsem nenacházel uspokojující pomoc a pochopení. Dovršením byl návrh jednoho psychologa: ,,Zvýšíme vám dávku antidepresiv´´.

To už pro mne bylo příliš, se srdečným poděkováním za snahu mi pomoci jsem tyto návštěvy ukončil. Následovaly další snahy z různých stran, za použití různých metod. Všechny však skončily bez uspokojivých výsledků. Začínal jsem mít pochyby, jestli vůbec najdu nějaké řešení.

Nutno podotknout, že právě v tomto období začalo mé opovrhování a  výsměch lidem, kteří mají sebejisté zjevně neomylné přesvědčení založené výhradně na znalostech. Ano i já musím na sobě stále pracovat. Sám se považuji za nedostatečně nebo neuspokojivě vzdělaného - jde mi o to, pochopit základ vedoucí k opravdovému hlubokému pokoji nejen pro mne nýbrž i pro lidi kolem mne. Stále je to proces...

Tehdy však bylo třeba nějak fungovat. I přes veškeré hledání a poloviční soustředěnost ve škole. A tehdy, když už mé doufání v pomoc a řešení bylo skoro u konce, mi přišel na mysl nápad oslovit ve škole jistou učitelku, o které většina lidí říkala, že je věřící člověk a že podle tohoto vyznání i žije. Někde si říkám, že třeba je toto vše duchovního rázu, současní zejména komerční pomocníci se ke Kristu veřejně nehlásili. Možná tohle bude ta správná cesta.

Ihned jsem byl od ni při návštěvě v kabinetu vyzbrojen biblí a krátce na to mě tato osoba pozvala na bohoslužbu. Toto pozvání jsem chtěl ze začátku odmítnout z velkého strachu, protože jsem se bál manipulace ze strany věřících. Nakonec následoval souhlas s postojem - ztratíš víc, než získáš?

Má první návštěva církve mě poměrně potěšila. Sice jsem měl trochu pocit, že jsou přítomní z nějakého jiného světa, přesto na mě udělali dojem: laskavé chování, radostné přivítání a vztahy mezi lidmi bez viditelnějších přetvářek. S jistým podivením jsem se ale cítil zejména při chválách a při kázání. Bylo mi nějak vnitřně těžko. Kázání a chvály jasně útočily na můj životní styl. Právě kvůli těmto těžkostem jsem se snažil na konci většiny bohoslužeb rychle odejít. Hlavně ať se nikdo neptá, jak se mi tu líbilo, a hlavně ať nemusím lidem nic povídat o sobě. 

Bohoslužby jsem ale nepřestával navštěvovat, protože jsem se cítil být více pochopen než před tím. Doma mi začala chybět atmosféra církve, tak jsem si o to více četl Bibli. Křesťané věří, že je to Boží slovo. Můj život mi začínal dávat větší smysl v prostředí církve. A protože Bible byla pro tyto lidi nejvyšší normou, tak jsem se jí začal řídit. Nejvíce jsem se nechal inspirovat těmi pasážemi, ve kterých Boží syn Ježíš Kristus říká a doporučuje, jak se mají lidé chovat.

Nicméně to nejde samo. Tehdy jsem si začal více uvědomovat význam pokání. Nikdo jiný totiž nedokázal unést váhu mých vin, špíny a křivosti. Před živým Bohem nic neskryji. Nemohl jsem lhát sobě a už vůbec ne Kristu. Při vyznání a modlitbě mi Duch svatý ukazoval nesčetné množství mých špatností (hříchů), a to ve všech možných oblastech. Třeba ve škole jsem pohrdal výsledkově slabšími, podobný postoj jsem měl i ve sportu, zejména volejbalu. Věřte mi, výčet by byl opravdu dlouhý. Právě po takovýchto vyznáních mám srdci hlubokou prázdnotu a velké zklamání nad sebou samým. Nejspíš bych to sám se sebou skoncoval, kdyby pokání došlo pouze jen do této roviny. Ale právě pro takové, jako jsem já, přišel Kristus s odpuštěním. A tato skutečnost mi pomáhá pochopit jeho pravé božství a svrchovanost nad lidským utrpením.

S objevováním hloubky pokání začala nová kapitola a jedna z nejkrásnějších chvil mého života. Byl jsem svobodný více než dříve. V této životní etapě jsem poprvé začal chválit Krista uctíváním při chválách. Potvrzení do Boží rodiny byla modlitba za přijetí Ježíše Krista za svého Pána a můj dubnový křest v roce 2010.

Jenže mé spaní se zlepšilo jen na malou chvíli. I když se mi přes menší pocity ospalosti a malátnosti podařilo odmaturovat. Tak čas od času většinou přesně před usnutím následoval boj, který jsem dlouhodobě prohrával. Jako by mne nějaká síla škrtila a já se jí nedokázal vzepřít. V této agónii můj strach sílil, už mi i přestávala pomáhat argumentace: VE JMÉNU JEŽÍŠE KRISTA ODEJDĚTE, JÁ VÁS NEPŘIJÍMÁM. Když už se mi podařilo s velkou fyzickou námahou vzepřít a pak zapnout světla v mém pokoji, tak následovala poslední tečka strachu. Tou byl obrys postavy, který se pomalu vytrácel, jak mlha. Toto byl totální vrchol veškerých duchovních útoků, které jsem dosud prožil.

I když mi tato zkušenost osvětlovala verše Pavlova listu Efeským 6. kapitoly: Žijeme v duchovní boji a já tím více důvěřoval pravosti Bible, cítil jsem se být na této frontě úplně zdecimovaný.

Jako protiváha následovaly častější návštěvy u pastýře doprovázené modlitbami a upřímným povzbuzováním ve vytrvalosti. Ale nadále jsem se cítil doma poněkud sám, když jsem odjížděl ze setkání a z bohoslužeb. Těžkosti, které jsem dříve prožíval na bohoslužbách při kázání a ve chvalách byly totiž úplně pryč.

Byl jsem ale zklamaný že stejná atmosféra nemůže fungovat i v naší rodině, kde žiji se svými rodiči a sourozenci.

Jednoho večera před čtením evangelií jsem se ve zkroušenosti a slzách odhodlal k jistému kroku. Na zemi jsem začal mluvit ke Kristu.

Můj hlas:

Proč nemůžeš být tady se mnou, Pane Ježíši? Já tě potřebuji, nezvládám žít bez tebe. Proč pouze ostatní lidé mohou vnitřní pokoj a já ne? Cožpak nemohu dojít až tam, kam došel Henoch, Abraham, Samuel, Eliáš, Daniel, apoštolové nebo jiní kteří tě opravdu pokorně hledali?

Jsem skutečně naivní, když věřím, že se dokážeš skrze mne projevovat podobnými nebo jinými velkými skutky i v současné době? Věřím že ti byla dána autorita nad nebem a zemí.

Následovala ještě nějaká další slova. Přesně už si nepamatuji, co jsem všechno říkal.

Nicméně pro mne bylo důležité, co přišlo poté.

Následovalo ticho. Dost mě překvapilo. Jako by se okolní svět zastavil a já byl mimo něj v krásném pokoji a má slova začala být soustředěnější. Pomyslel jsem si: zkusím se také ztišit.

Přišel vnitřní hlas.

Vnitřní hlas:

Nehraj si na někoho, kým nejsi. Buď sám sebou - nesnaž se být ve všem první. Nepoměřuj se s ostatními.

Ztiš se přede mnou a já k tobě přijdu. Porazil jsem ty, co tě sužují vždy než usneš. I teď ještě spoustě věcí nerozumíš. Z většiny špatností viníš satana a padlé anděly a podle toho se chováš. Způsobíš si nemalé problémy, jestliže takto setrváš. Hledej pravdu a nečiň ukvapené závěry. Budeš se učit celý život, ba i po něm. Příliš mnoho energie strávíš nad bojem se zlem. Ještě ses opravdu nevzepřel hříchu. Já hřích nenávidím! Nemám rád tvé pyšné chování! Nezarmucuj Ducha svatého! Vyber si svatý život a svaté jednání. S pokornou prosbou mne žádej o pochopení v textech božího slova (Bible) a já tě budu nejen v něm provázet. Už víš, že nejsi sám. Hledej způsoby, jak se přede mnou ztišit. Musíš však ve mne pevně věřit bez žádných pochyb. Nestačí však pouze věřit je nutné tvou víru prokazovat skutky víry. Tehdy tě navštívím a budu s Tebou, protože tě miluji, tak nepochybuj a věř já tě neopustím. Neopouštěj ty mne.

Poté jsem neměl jak argumentovat. Najednou podobný pokoj, který jsem zažíval pouze na při chválách a v kázání, byl i v mé přítomnosti.

Ne že bych poté neměl žádné problémy, ale s přítomností J. Krista a Jeho postoji v božím slově (Bibli) bylo daleko jednoduší tyto konkrétní bariéry prolamovat.

Došel jsem k závěru, že tohoto Krista chci následovat. A teprve s tímto postojem jsem začal plnohodnotný život.

A proto i píšu tyto řádky. Ne kvůli sobě - lidská vychloubačnost zdánlivě přináší slávu lidem, avšak ryzí pokora a pravá chvála přináší slávu Bohu. A tak kvůli těm, kteří se rozhodli jít cestou hledání pravdy a čistého srdce sděluji toto svědectví. Přijměte ho ještě dnes za svého Pána a poproste ho za odpuštění ve vaší modlitbě.

On je laskavý, osobní a milující.

Chvála jemu navěky a navždy.