Hanka Šišková, člen CB Litvínov

28.03.2021

I kdyby děda zemřel, víme, že bude žít.

Psal se rok 2002 a s manželem Martinem jsme byli zrovna na letním táboru pro děti, který jsme pořádali. Náhle zazvonil telefon, Martin ho zvedl a po chvíli se změnil jeho výraz ve tváři. V tu chvíli jsem věděla, ze se muselo něco stát. Volala jeho mamka, plakala do telefonu. Dědovi (otec Martina) našli nádor na plicích. Po různých vyšetřeních se zjistilo, že je zhoubný a dost progresivní. Rychlá operace slibovala naději, ze nádor bude odstraněn a pokud proběhne vše v pořádku, děda bude dál žít.

S manželem jsme se modlili, aby vše dopadlo dobře, aby Bůh požehnal ruce lékařům, kteří budou operovat. Přišel den "D". Lékař nám oznámil, ze operace proběhla v pořádku, jen bylo potřeba vzít celou plíci. Nebude to jednoduché, ale tělo prý dokáže fungovat i s jednou. Vše probíhalo tak, jak jsme si představovali až do chvíle, než nám zavolal primář, ze nastaly komplikace. Děda dostal silný zánět, pahýl nesrůstá a musí ho znovu operovat. Dvě operace za sebou jsou velmi rizikové, nemusí to přežít.

Po několika dnech v umělém spánku dědu probudili, aby udělali další vyšetření. Zánět pokračoval ještě rychleji, pahýl nezarůstal, objevila se píštěl. Lékaři nasadili silná antibiotika, ale vůbec nezabírala. Byl přesunut z tak zvané "čisté části" plicního oddělení na druhou část, kde byly pacienti s fatální diagnózou. Věděli jsme, ze to není dobré. V pokoji, do kterého byl převezen postupně umírali všichni pacienti.
Ten stejný primář, který nám před nějakou dobou říkal, ze to bude dobré, nám teď s lítostí v hlase oznámil, že je mu to líto, ale antibiotika nezabírají a další operaci by náš děda určitě už nepřežil. Na rovinu jsme se zeptali, kolik času mu zbývá. "Mohu se mýlit, ale ze zkušeností tak maximálně dva měsíce", řekl lékař. "Plíce a okolní orgány v těle postupně odumírají a rozkládají se, proto to v pokoji tolik zapáchá". Nasadili mu morfium. Manžel plakal, tchýně také, všichni jsme byli zdrcení. "Bože, co máme dělat? Vždyť děda ještě není tak starý. Tolik si přál vidět vyrůstat svá vnoučata. Vždyť ani není s tebou smířen... Dej mu prosím ještě šanci!"

Vzpomněli jsme si na příběh z Lukášova evangelia, kdy se Ježíš setkal se smutečním průvodem. Jedné vdově zemřel její jediný syn. Ježíš byl pohnut bolestí té ženy a synovi vrátil život. Věděli jsme, že to není jen příběh z historie, ale že Ježíš je stále stejný - dnes jako tenkrát. Má veškerou moc na nebi i na zemi. Měli jsme také mnoho osobních zkušeností. kdy Bůh zasáhl do beznadějné situace. Posíleni ve víře jsme se rozhodli, že nepřestaneme za dědu bojovat, dokud bude naživu. Začali jsme ještě naléhavěji volat k Bohu, aby se děda mohl smířit s Bohem a navzdory lékařským prognózám se vrátil k životu. Ve své úzkosti jsme doslova "řvali" k Bohu. Sousedi nás jistě museli slyšet až do horních pater domu. A Bůh se nad námi slitoval jako nad tou vdovou a začal mocně jednat.

Po několika dnech zase zazvonil telefon. K našemu překvapení volal sám děda z nemocnice, prý by s námi potřeboval nutně mluvit. Okamžitě jsme nasedli do auta a jeli za ním. Děda nás žádal, abychom se s ním modlili, že by se chtěl smířit s Bohem. Bylo to neuvěřitelné, protože všechny ostatní výzvy a vůbec jakékoliv řeči o Bohu vytrvale odmítal. Když se modlil k Ježíši, že ho chce poznat, vstávali z postelí i ostatní pacienti a pozorně sledovali, co se to děje. Nevím jestli proto, že něco takového ještě neviděli, nebo proto, ze děda mluvil tak hlasitě. Neměl totiž nasazené naslouchadlo, takže jsme museli být hodně hlasití. Vlastně jsme evangelium i naší modlitbu "vykřičeli" na celé plicní oddělení. Něco se v tu chvíli stalo, všichni jsme vnímali, že Bůh přišel do toho pokoje.

Odjížděli jsme s Martinem domů plní vděčnosti za jeho záchranu a chválili jsme Pána. Děda nyní patří Bohu a ať se stane cokoli, i kdyby zemřel, bude ŽÍT! Po několika dnech se také jeho zdravotní stav začal nečekaně lepšit. Primař nám řekl, že ačkoliv je to zvláštní, zdá se, že antibiotika asi přece jen zabrala. Řekli jsme mu, že jsme se modlili a Bůh přišel do jeho života. Komentoval to slovy: "Je vidět, že jsou věci mezi nebem a zemí, kterým ani já nerozumím...". Trvalo ještě několik měsíců, než se vrátil domů a plně se zotavil. A tak dva měsíce života, které mu zbývaly, se nakonec "protáhly" na 17 plných let. Ano, dalších 17 let přidal Bůh našemu dědovi. Dožil se ještě dalších tří vnoučat a i já jsem měla tu možnost jej poznat. Poslední rok svého života totiž bydlel s námi doma. Byla jsem u toho, když znovu v slzách prosil Ježíše o odpuštění. Až do poslední chvíle jsme mohli být i s dětmi s ním. Nakonec zemřel u nás doma v Martinově náruči. Bylo to moc bolestné, ale asi bych to nechtěla jinak.

A tak znovu (už tolikrát) jsme se přesvědčili o Boží věrnosti, moci a pravdivosti biblických slov: 

Žalm 126,5

Ti, kdo v slzách rozsévají, budou s jásotem sklízet.

Jenom Jemu patří naše chvála a díky!