Filip Šimmer, starší sboru
Dnes už vím, že chci Boha poslouchat. A taky vím proč.
Jsem vděčný Bohu za to, že jsem mohl vyrůstat ve věřící rodině. Od mala mi rodiče četli Bibli a sdíleli se mnou svou víru v Boha. Mohl jsem vidět jejich manželský život, očekávající víru v Boží jednání i řešení konfliktů.
Nikdy jsem nepochyboval, že Bůh je. Věřil jsem, že Bůh stvořil zemi a vše co je na ní i člověka samotného. V dospívání jsem rád sportoval, hrál volejbal a také jsem hrál v orchestru místní ZUŠ. Obklopovali mě kamarádi, kteří nebyli věřící a jejichž životní styl byl odlišný od mého.
Musel jsem přemýšlet, proč věřím a žiju, jak žiju. Lákaly mě věci, které jsem si do té doby odpíral. Mít holku, kouřit, občas se opít a "užívat" si život, jak kamarádi říkali. Dobře si však pamatuji na chvíle prázdnoty, kdy toto "užívání" skončilo a já bytostně cítil, jak jsem Bohu daleko. Pamatuji si na chvíle na kolenou, kdy jsem prosil Otce v nebi o odpuštění a obnovu našeho vztahu.
Byl to zápas několika let.
Období vzdalování se a návratů.
Jsem rád, že mě Bůh vždy Otcovsky volal zpět. Pamatuji si, že v tomto čase jsem slyšel jeden výklad z Bible.
Řečník vyzval posluchače, aby odevzdali svůj život plně Bohu a stali se učedníky Krista Ježíše. Já jsem povstáním vyjádřil, že po tom v životě toužím. Možná jsem spíše věděl, že to je dobré a správné, než chápal plně význam. Jsem však vděčný za toto rozhodnutí, Bůh ho vzal vážně.
Trvalo to další dva roky do mých 17 let, kdy jsem ve svém srdci dozrál k bodu, že jej skutečně chci následovat a poslouchat. Ne proto, že musím a Bůh si to přeje, ale protože sám chci a vím proč.
Pomohla mi k tomu jedna situace. V té době mi pro mě z neznámé příčiny začaly otékat rty, asi jako kdyby mě do rtu píchla včela. Zároveň jsem měl kopřivku po celém těle. Odehrálo se to vždy po nějaké fyzické námaze. Styděl jsem se za to a nevěděl, kdy to skončí.
Pamatuji si, jak jsem se jednou modlil a prosil za uzdravení. Cítil jsem, že mám otevřít Bibli. Otevřel jsem a četl jsem, že člověk nemůže sloužit dvěma Pánům - Bohu nebo světu/sobě. Naprosto jasně jsem věděl, že to je slovo do mého života.
Věděl jsem, že mám skončit s hraním v orchestru, který mě v té době od Boha značně vzdaloval. Pamatuji si, jak jsem s lehkým srdcem poslal telegram, že na nadcházející soustředění již nepojedu. Ani po více než dvaceti letech nelituji tohoto rozhodnutí.
Vidím, že se Bůh po všech stránkách stará o můj život. Dává mi zdraví i materiální zabezpečení. Mám manželku a dvě krásně děti. Naopak kolem sebe často vidím vyprázdněnost lidských životů, krachy manželství a neutěšenost života, když člověk zestárne a zůstane sám.
Zpětně vidím pravdivost Bible, kde se píše:
Já sám přece vím, jak o vás přemýšlím, praví Hospodin. Mám v úmyslu váš prospěch, a ne neštěstí; chci vám dát budoucnost a naději. Když budete ke mně volat a přicházet ke mně s modlitbami, já vás vyslyším. Budete mě hledat a najdete mě, když mě budete hledat celým srdcem.
Tyto verše mám rád, ukazují na Boží záměr s člověkem.
Dát naději a budoucnost lidskému pachtění.
Naději pro tento pozemský život, ale i naději pro život věčný, až naše lidské tělo dojde svého konce.
Této naděje dojde každý, kdo se zde na zemi smíří s Bohem. Věřím, že Bůh stvořil zemi, stvořil člověka, chce jej provést tímto životem a dát se mu poznat, aby duch, který je v nás mohl žít s Bohem na věky.
A na to se těším.